Dva nejradostnější okamžiky našeho letošního Piškotova poháru dělilo jen pár minut. Na hřišti 2, kde neúspěšní dohrávali turnaj zápasy o páté a osmé místo, se nejprve ozval vítězný řev. FC Forejt díky Péťově nádherné šibenici konečně po pěti zápasech skóroval a zajistil pořadatelům šesté místo. Načež na sousedním prestižnějším hřišti 1 hráči týmu LC Kamikaze Abydal po dramatickém penaltovém rozstřelu proti příbramskému týmu obhájili trofej.

Duel Příbrami s Piráty

Umělá tráva na hřišti těsně sousedícím s Kunratickým lesem celý den vadla pod březnovým sluncem. O putovní pohár se střetlo osm týmů, jež Maruška šikovně nalosovala tak, že do naší skupiny A padly ty hratelnější – áčko bylo celkově slabší, ale vyrovnanější.

Zato v té druhé se od začátku bojovalo na kordy. Zvlášť pikantní byl souboj Kamikaze s příbramským Dream Teamem. Nejen proto, že se tyto dva celky ukázaly jako nejsilnější, ale zejména z toho důvodu, že Příbram přivezl bývalý hráč rozpadlých Kamikaze. Bylo v tom něco shakespearovského – dovedu si v černé kronice představit ty titulky. Ale žádný masakr se neudál a i v základní skupině Kamikaze těsně zvítězili.

Hráč Vodky tentokrát neměl štěstíčko

Z Kosoře do skupiny B dorazil i druhý Dream Team, pro jehož kapitána byla zpráva o tom, že se někdo jiný honosí jejich jménem, zdrcující. Zvlášť, když se jím honosili ve stejné skupině. S výkonným prezidentem turnaje jsme jej ukonejšili, že to nevadí. Kosořský tým je ostatně mým oblíbeným, neboť tak jako loni dostával občas drsné příděly, aniž by to jeho hráčům nijak vadilo a odradilo je to od účasti v příštích ročnících. A vůbec nevadí, že s Kosoří chlapci zas tolik společného nemají. A mimochodem, jejich gólman chytal fantasticky a právem si odnesl plaketu za tuhle herní činnost.

Třetím nejsilnějším ve skupině byl Vodka tým, jehož ambice výrazně stouply poté, co rozvázal kontrakt s opravdovým panem Vodkou. Z hráčů v černo-oranžové kombinaci šel celkem strach, neboť ve skupině třeba uhráli remízu 3:3 s Kamikaze. Co jsem tak posledoval, hráli asi nejdůrazněji a jejich hráč dokonce jako jediný zblízka uviděl žlutý kartonek.

Dítě patřící ke Kamikaze uzmulo pohár.

To u nás v áčku se sešli tři veteráni Piškotova poháru. Hned na úvod jsme se utkali se Stodůleckými piráty, jejichž branku jsme za celých 20 minut zápasu neohrozili ani náznakem či zlým pohledem, zato jsme se pořád bránili.

Moji spoluhráči stejně jako fanoušci Chelsea trnou a modlí se pokaždé, když jde na branku centr ze strany, a i tentokrát se nemodlili dostatečně. Březnové sluníčko mě oslnilo, centr jsem trapně minul a naděje na nespravedlivou plichtu byla v tahu. Piráti střelným prachem šetřili – k vítězství ve skupině jim stačil tento a už jen jeden gól.

Zelená Koza proti bílé Torolce

Dalšími věrnými účastníci jsou borci z Kozy znezaneřáděné, kteří stejně jako my nějak pozapomněli dávat góly. Nejvíc to bylo patrné v našem vzájemném zápase, při němž byli mnohem nebezpečnější běžci joggující po tartanovém oválu kolem hřiště, tudíž to nemohlo skončit jinak než bez branek. Koza si v základní skupině připsala tři poměrně hodnotné remízy, ale v konečném zúčtování skončila až na sedmém místě – byť si částečně spravila chuť výhrou 5:0 nad Kosoří.

Marušce se letos los vydařil.

Jedinou neznámou áčka byla Torolka, mužstvo, jež jako Fénix povstalo z popela týmu Faux-pas (taky u nás hráli). Před vzájemným zápasem nám kapitán naordinoval speciální taktiku. „Dáme brzo gól, pak to zabetonujeme a fantasticky postoupíme do semifinále,“ vymyslel Václav.

Dopadlo to trochu jinak, prohráli jsme 0:6 a jestli se nám letos něco nepovedlo, tak rozhodně tohle vystoupení. Ve skupině o umístění jsme si však zkušeně došli pro pěkné šesté místo (což po loňském posledním je přeci jen posun). A aby taky ne, když nám táta za jakoukoli jinou než poslední příčku slíbil šampaňské.

Tohle nám jde asi ze všeho nejlépe.

Torolka i Piráti postoupili dál, jenže narazili na Příbram i Kamikaze, a pokud jste četli pozorně, už víte, že naše skupina byla prostě slabší. V zápase zklamaných pak už Torolka nedala Pirátům šanci, ti tak jako loni zase skončili na nepopulárním čtvrtém místě.

Když se rozdaly ceny a diplomy, byl čas na zhodnocení v restauraci u hřiště, které se u FC Forejt tak jako loni poněkud zvrhlo v afterparty. Ovšem když jsem se mezi paneláky a mrakodrapy mírně klikatě vracel domů ke znepokojené ženě, věděl jsem, že tohle je přesně to, jaký má Piškotův pohár být. Málo smutku a patosu, zato spousta radosti a fajn vzpomínek.

text Řízek, fotky Řízek s rodinou